Karlovarská zahrada v pozdním létě
Když jdete Karlovými Vary ranní mlhou k pramenům, určitě vás překvapí, kolik tu žije koček. Nikdy nechybí ani ve starobyle vyhlížející, romanticky zanedbané zahradě u vily Telegraf.
V dobách, kdy do Karlových Varů vtrhlo století páry a objevů, pojmenovávaly se domy podle toho, o čem se psalo v novinách. Proč tedy nepojmenovat vilu Telegraf? Dům je to starobylý, údajně třetí nejstarší ve Varech. Stojí na masivních barokních základech, ale jeho současnou podobu poznamenal klasicismus. Dům, který se nestydí přiznat svůj věk je obklopen i velmi svéráznou a pitoreskní zahradou.
Lidičky, zastavte se…
Na tuhle zahradu se kolemjdoucí dívají vždy svrchu, protože spolu s domem leží v hlubokém zářezu pod úrovní ulice svažující se strmě z kopce. Ulice je vydlážděná postaru kočičími hlavami, opatřená úzkým chodníčkem s kamennou obrubou a zábradlím. Takto jsme zahradu u domu Telegraf objevili i my. Chtěli jsme se na chvíli zastavit a porozhlédnout, pokochat výhledem na karlovarské kopečky a pak jsme jukli dolů. V kontrastu k dlážděné ulici nám připadala jako útulná jak ptačí hnízdo.
Konečně, posuďte sami: až k zábradlí chodníku se ze zahrady šplhá vzhůru břečťan, který přesahují vrcholky dvou jírovců seřezávaných tak, aby příliš nestínily miniaturní pozemek. Na stejné úrovni rozkvétají a plodí hořejší větve statné kaliny, zakotvené v hloubi pod námi. Opodál svou výškou konkuruje jírovcům starý šeřík. Po chvílí otálení sestoupíme po schodech ke vchodu zahrady a obyvatelka nás pozve dál…
Cestička k zelenému domu
Před vstupem na zahradu zdoláváme houštinu okrasných trvalek. Rostou tu bíle kvetoucí máty, statný trs japonských sasanek, již odkvetlý keřík tavolníku, kosatce a další druhy, které se zviditelní jen tehdy, když přijde jejich čas kvetení. Zahradu obklopuje docela obyčejný plaňkový plot, který místy mizí pod pnoucími růžemi nebo plaménky. Jeden z plaménků si navzdory pokročilému létu usmyslel fialově rozkvést, zatímco pnoucí růžičky kvetou už jen s maximální záříjovou šetrností.
Cesta z betonových dlaždic nás mezi vyvýšenými záhony růží vede k domu, ke kterému stoupá staré kamenné schodiště s krásným litinovým zábradlím.
Přísavník i břečťan z okolních zdí se natáhly i na oba boky schodiště. Růžové záhony před domem nás „dostaly“ svou jednoduchostí. Žádné umné kompozice z rýsovacího prkna zahradních architektů, ale zcela obyčejně rozsazené růžové keříky v pravidelných sponech, občas prostřídané mečíky nebo kosatci, a po obvodu záhonů občas nějaká ta máta, mateřídouška nebo jiná bylinka, případně koberec poléhavých růžově kvetoucích rozchodníků.
Dívejte se a nemluvte…
V úhlu mezi opěrnými zdmi okolo vedoucí ulice a horní podesty schodiště směřujícího ke vchodu zahrady trůní klasická dřevěná „kadibudka“. Ne, tak špatně s hygienou na tom dům není, to jen tvůrkyně zahrady napůl z recese a napůl z volby nejjednoduššího řešení ji pojala úkryt na všechno zahradnické náčiní. Kompostéry vedle naznačují, jak se vypořádává s opadem jírovcových listů s klíněnkou. „Nic tu nepřijde nazmar, veškerý rostlinný materiál se nakonec opět vrátí na záhony,“ vysvětluje žena, která stejným dílem miluje romantiku i tajemno. A tak si sice její zahradu smíme prohlédnout a fotografovat, konečně na zvědavé pohledy je zvyklá, ale o jejím vzniku a historii nám nechce prozradit ani slovo. „Líbí se vám? Tak se dívejte…“
Od budky se podél plotu až ke vstupní brance táhne výsadba hortenzií doplněných spoustou mochyní, nad kterou se vypíná šeřík.
Ani zdola kamenná opěrná zeď ulice vysoká hodně přes tři metry nijak zahradě na kráse neubírá. Konečně většinu kamene pokrývá bujný břečťan. V přední části zahrady břečťan spolu s tvarovanou kalinou vytvořil zelenou stříšku, pod kterou se před zvědavými zraky kolemjdoucích ukrývá příjemné posezení. To jakoby vypadlo z některého z obrazů Vladimíra Komárka či Jana Zrzavého.
Džungle za domem
Kolem vzrostlé weigelie a mladé juky, proklouzneme do zadní části zahrady. Pozemek je hodně vlhký, z okolních lesnatých kopců sem prosakuje dost vody. Proto je zahrada oddělená od domu asi půl metru hlubokým zářezem a proto tu rostliny nerostou, ale bují. Pokud tu majitelka nechtěla mít zelenou džungli, musela vybírat vždy ty nejnižší odrůdy. Po zemi se mezi travou plazí vrbiny, skalníky a rozchodníky.
Terén je ozvláštněný volně rozesetými kameny, mezi nimiž kvetou miniaturní odrůdy růžiček všech barev, čechravy, tužebníky a klasnaté rozrazily. Vešlo se sem i miniaturní jezírko, velké jen tak, aby se sem vešel jeden bujný leknín a aby se v hladině mohly zrcadlit dva miniaturní javory.
U jezírka se pěkně vyjímá trs bergenie a v povzdálí porost kosatců. Směrem k domu se výsadba zvyšuje. Teď právě tu mohutně kvetou janeby drsnolisté vedle porostu japonských sasanek, mezi nimi se najde místo i na trsy kapradin.
Kočičí zátiší
Od sousedního velkolepého lázeňského domu dělí zahradu klasický litinový plot odstíněný přísavníkem, pnoucími hortenziemi, zimolezy a dalšími popínavkami. Před ním se vytáhly do výšky dva jalovce a v koutu u zdi domu se zelená kanadská jedle.
V téhle pestré směsici mnoha odstínů zelené a květů všech barev se obvykle vyhřívá nejméně jedna z pětice místních kocourů a koček. Do domu mohou vstupovat kočičími dvířky umístěnými v jednom z přízemních oken, jen obvyklé kočičí kratochvíle – pozorování okolí zpoza okna – se musí vzdát. Veškeré parapety i poličky nad nimi obsadily kaktusy a další sukulenty. Sukulenty, fuchsie, zvonky a další podivuhodně pestré směsice rostlin zdobí i truhlíky před okny.
Vila Telegraf prostě žije v zeleni. Vždyť i ten nápis „Telegraf“ na fasádě mizí pod přísavníkem.
„Alespoň mi sem už nechodí cizinci hledající poštovní úřad,“ libuje si jeho obyvatelka. A také bylo jediné tajemství, které nám o svojí zahradě a domu prozradila. Konečně, od čeho máme oči a fantazii, že?
