Babiččina zahrádka po valašsku

BABIČČINA ZAHRÁDKA PO VALAŠSKU

Každý si starosvětskou zahradu představuje trochu jinak, ale patří k ní veselé barvy, syté vůně, bylinky a plané růže. A samozřejmě i slunečnice u plotu. Jednu takovou zahrádu jsme potkali u staré roubenky na Valašsku. Zkuste se její regionální podobou inspirovat!

Miniaturní, ale svátečně vonící zahrádku ve starosvětském stylu jsme objevili v Novém Hrozenkově pod valašskou dřevěnicí s masivní kamennou podezdívkou a s rozlehlou pavlačí, odkud je výhled do sadů a luk. Kdysi tu míval atelier malíř Antonín Strnadel, nyní je interiér stavení přebudovaný na jeho památník. Jedná se o roubenou valašskou lidovou architekturu trojdílného komorového typu z roku 1835.

Inspirativní babiččina zahrádka je v tomto případě vybudovaná ve svažitém a poměrně vlhkém terénu, takže se tu daří i kapradinám a náprstníkům. My jsme zde zastihli kvetoucí hvozdíky, rozrazily, oměje, lilie zlatohlavé a vrbiny. Na svůj čas zatím čekaly kosatce, foxy, janeby a divizny. Je zřejmé, že mnohé květiny sem přicestovaly z okolních luk a proto je zahrádka každý rok trochu jiná, podle toho, kde se zrovna rostliny vysemení i kam doputují.

 Venkovská klasika

Pro výsadbu venkovské zahrádky bývala typická trojčlenka: předzahrádka se zeleninovou zahrádkou, dvorek a sad.

Rozlehlá travnatá plocha bývala jen v sadu, živý plot obvykle vyrostl sám z planých keřů, které se neupravovaly. Původní selské zahrady byly ryze užitkové a velmi prosté. Vznikaly bez plánování a rostly tu především rostliny jedlé a užitkové (koření, bylinky i léčivky) a rostliny ochranné (šeřík u vstupu) a samozřejmě i ty pěstované pro slávu Boží (lilie, hvozdíky, kopretiny). Na jaře se na klasické babiččině zahrádce objevují prvosenky, kamzičníky, konvalinky a srdcovky, doprovázené drobnými cibulovinami, jako jsou sněženky, bledule či konvalinky. V pozdním jaře ji krášlí orlíčky a pivoňky, v létě trsy zvonků, řebříčků, ostrožek, smolniček a lupin. Podzim mají na starosti astry s jiřinami. V bylinkové části zahrádky měly výsadní postavení léčivky, jež sloužily jako domácí apatyka, koření anebo jako odpuzovač hmyzu. Typickými zástupci jsou levandule a šalvěj.

Jak a co sázet

Při výsadbě venkovské zahrádky se vyvarujte pestře zbarvených dřevin, vynechejte zakrslé jehličnany. Záhonům prospěje volnost až chaotičnost a kompoziční naivita. Preferujte nepřešlechtěné trvalky s jednoduchými květy. Důležité je uvědomit si, že okrasné květiny se v dřívějších dobách nevysévaly, a přesto se díky samovýsevu na zahradě objevovaly rok co rok. Do kategorie osvědčených a odolných dvouletých vytrvalců patřily pomněnky, sedmikrásky, topolovky, náprstníky a léčivé divizny. Na babiččině zahrádce se však výborně dařilo i některým samovýsevným letničkám. V jejich čele stojí zářivě kvetoucí měsíček, následují letní fialy, chrpy, černucha, vonná rezeda, popínavý hrachor, a laskavec.

Růže a bezy

Babiččina zahrádka se nikdy neobešla bez růží. Pěstovaly se však jen „plané“ druhy, které měly jednoduché květy a krásně voněly. Dnes lze použít například růži keltskou či stolistou. Z ostatních keřů patřil na původní venkovskou zahradu stálezelený krušpánek neboli buxus, brslen, šeřík a mohutné hortenzie. Později doznal velké obliby voňavý pustoryl neboli nepravý jasmín. Samozřejmě nesměl chybět léčivý bez černý, jemuž bylo vyhrazeno působiště za stodolou. Můžete zkusit vysadit i starobylé ovoce – jedlý jeřáb, mišpuli nebo kdouli. Když už jsme u užitku: u kompostu vždy rostl křen a rebarbora. Jenom pro jistotu ještě jednou zopakujme: méně je více a krása minulých odrůd tkvěla v nepřešlechtěnosti. Atmosféru venkovské zahrady dotváří drobné doplňky z půdy: staré hrnce, dřevěná vědra, kamenný žlab či obyčejný vydlabaný kus stromu.

Radka Borovičková

Foto: Zdeněk Roller

Poznámka:

Památník Antonína Strnadela s valašskou zahrádkou najdete v Novém Hrozenkově v historické chalupě (č. p. 451) v centru obce.

 

Podobné články v internetu: