Dřeviny na zahradě na způsob divadelní scény

Zahradu v Hrabové u Ostravy začal čarověníkář Jan Sláma budovat před třiceti pěti roky. A dosud nepřestal. Mezitím zhoustla, zmohutněla a nabrala nové barevné tóny. Obrostla vysokým zeleným plotem, ale hlavně: získala osobitý styl. Je na seznamu dvaceti nejatraktivnějších sbírek toho druhu  čarověníků na světě.

Zahrada čím dál tím více připomíná fantazijní krajinu.  Některým zákoutím dodávají ráz skupiny japonských javorů, jiným břízy, další kompozice imitují  údolní porosty. Jsou tu  i skalní partie  s prameništi. Na zahradě však lze nalézt i miniaturní jezera, říčky i místa pro meditaci. Neobvyklá  kompozice i sbírkové dřeviny na zahradě lákají zvědavce i odborníky z celého světa. Kdo by se také nechtěl vydat do zeleného ráje, kde se kamarádí jehličnatá „miminka“ – čarověníky, snesená sběratelem z korun stromů – téměř ze všech našich, ale i cizích hor. Přijíždějí lidé ze zámoří, ale i  z pobaltských zemí. „S některými návštěvami to však nemáme tak snadné, svěřují se Slámovi. Občas totiž přijede neohlášený autobus plný lidí, kteří naši zahradu berou jen jako kuriozitu, kterou mají při cestě.“

Scéna pro zelené bytosti

Procházíme jednotlivými zahradními zákoutími a potkáváme stromky s malými, středními či skoro neviditelnými jehličkami, některé jakoby zaťaté do malé dlaně, jiné podobné chomáči trávy, další připomínající velikostí přezrálý míč. To ovšem neznamená, že čarověník nemůže mít i velikost a tvar baculatého obláčku nebo naopak prvomájového mávátka. Záleží na tom, jak je udržovaný, zaštipovaný či na jakou podnož ho zahradník narouboval. Udělat zahradu ze samých trpaslíků, tak jak to často činí sběratelé bez fantazie, by ovšem byla nuda. Proto Jan Sláma jako bývalý dramaturg a režisér uspořádal zahradu ve stylu divadelního představení. Sbírku zelených trpaslíků zakomponoval mezi konické i štíhlé, kostrbaté i vyčáhlé, barevné i temně zelené dřeviny na zahradě s listy či jehlicemi.

Každé zákoutí je jiné

Samozřejmě nechybí zákoutí s velkými kameny, nic z toho však nepřipomíná stylem poněkud stereotypní česko-japonské zahrady, kde se někdy obsah podřizuje formě. Na téhle zahradě je vše pod praporem hravosti a stylové osobitosti. Dokladem toho jsou i vzrostlé a zimou zajímavě deformované břízy, na okrasných zahradách poměrně vzácné, které dominují několika největším a nejotevřenějším zahradním prostranstvím, přecházejících do trávníkové ploch. Jsou malebné a zahradě plné exotických jehličnanů dodávají nečekanou něhu. Vítají návštěvníky poblíž brány do zahrady, lze je obdivovat i z terasy. Nakukují spolu s ostatní zelení i dovnitř domu, který má kvůli pocitu kontaktu se zahradou okna tak veliká, jak to na socialistickou dobu jeho výstavby šlo. “V té době to byla skoro sabotáž,“ směje se Jan Sláma, když vzpomíná na to, jak před třiceti lety na stavbu domu, který si sám vyprojektoval i postavil, získal ta největší okna, která tehdy byla, tedy školní okna, a byl za blázna a rozvraceče. Nyní však dům s naprostou samozřejmostí jak výškou, tak dřevěným obkladem i svou neokázalou hranatostí a robustností splývá se zahradou v přirozený celek.

Začalo to v Holandsku…

Většinu lidí, tedy i nás zajímá, od kdy se datuje zájem Jana Slámy o šlechtění okrasných stromů. Je to story. „V roce 1969 jsem měl ohromné štěstí, že jsem se dostal do Holandska. V té době mi zemřel otec a zdědil jsem kus zahrady, na které bylo velké množství ovocných stromů. A právě v Holandsku jsem poprvé uviděl, že zahrady mohou vypadat také trochu jinak, ne jako malá JZD, jak tenkrát. Mohou být prostě jenom krásné. A vzhledem k tomu, že jsme nemohli až zase tak moc cestovat, tak těch zahradních vzorů nebylo pro nás moc k vidění. Takže jsem ovocné stromy odstranil a začal sbírat stromy okrasné. V současné době jich mám asi tři tisícovky, takže na každých deseti centimetrech tu jiný kultivar. Podstatnou část jsem sám vyhledal i vyšlechtil.“

Z technika zahradníkem

A jak se snoubí zahradničení s tvorbou poezie? „Zahrada je nejstarší divadlo na světě. Již egyptská královna Hatšepsut prý nutila svoje vojevůdce, kteří jezdili do tajemné země Punt, aby přiváželi okrasné stromy, jimiž krášlila svůj palác. Já jsem začínal jako technik, věnoval se múzám, ale nejlíp mi je jako zahradníkovi. Zatímco auto vám vyrobí vývojové oddělení, nový strom umí jen příroda, anebo Bůh, to podle toho, jak jste orientován. Vám nezbývá nic jiného, než onen novotvar v přírodě najít, vylézt na strom a sundat ho kousek, naroubovat si ho, osm týdnů v únoru tomu topit a doufat, že možná ze třiceti kousků se vám dva až tři ujmou. A potom šlechtit a šlechtit a šlechtit. Za padesát roků se možná uvidí. A mne to moc baví, naštěstí mám kondici a lezení na stromy se jen tak nevzdám.“

Text: Radka Borovičková

Foto: Zdeněk Roller