Kouzla s koryty řeší nedostatek místa na zahradě

Je jaro a miniaturní zahrada skalničkáře Jiřího Nováka září kvetoucími, kaskádovitě vysazenými pěnišníky všech barev a velikostí. O plasticitu zahrady se starají skalky spolu s koryty.

 Nevelká obdélníková zahrada skalničkáře Jiřího Nováka je skrytá za řadovým pardubickým domkem. Když projdete plechovou branou a úzkým průchodem na nevelký dvoreček, užasnete: tady snad kvete i beton. „Pěnišníky se líbí manželce i mně, a tak jsme na nich nešetřili,“ říká majitel. „Tomu největšímu je čtyřicet let.“ Pyšní se ale též pestře osázenými koryty.

Kamennými koryty vzniká výškové členění

Pardubická zahrada má tvar protáhlého obdélníku, část prostoru zabírá dlážděný dvorek sloužící k přátelským sedánkům s přáteli a rodinou. I ten lemují koryta vysázená skalničkami a také zakrslé dřeviny umístěné ve vyvýšených nádobách umístěných na kůlech.

„Nedostatek prostoru si vynahrazuji tak, že zahradu člením i do výšky,“ vysvětluje majitel použití kůlových opor.

Rozčlenit prostor pomohla majiteli i zídka z perforovaných tvárnic hraničící jeho pozemek. Na vršku zídky jsou usazené květináče s drobnými bonsajemi a netřesky.

 

Skalka dvakrát jinak

Dvorek plynule přechází do trávníkové části ozvláštněné skalkami. Majitel si vybudoval hned dva typy skalek. Přední a starší skalka je vystavěná z robustních kusů slovenského pěnovce. Když byla hotová, přistavěl k travertinové skalce majitel ještě jednu – spárovou skalku z vápence. V podstatě jde o napodobeninu horského terénu.

„V osmdesátých letech si skalničkáři všimli, že drobným skalničkám se nejlépe daří ve spárách mezi kameny, kde se nedrží voda a kořeny jsou stále v chladu,“ vysvětluje majitel. “Zkusil jsem si ji tedy také vybudovat…“

Majitel vysvětluje plusy a minusy jednotlivých typů skalek. „Spárová skalka působí velmi přirozeně, ale na druhou stranu do pěnovce můžete vrtat, takže se tam vejde víc rostlin. A ty největší špeky rostou v pěnovci líp než ve vápencových spárách.“

 

Střed zahrady: meandry z pěnišníků  

Zelenou část zahrady tvoří centrální trávník s rozesetými solitérními výsadbami dřevin, shluky kamenů a koryty se skalničkami. I ty majitel je usadil na vysoké podstavce, takže se k nepatrným skalním rostlinkám nemusíte tolik ohýbat.

Po stranách se do trávníku zakusují meandry z pěnišníků a azalek, doplněné koniferami a skalničkami rostoucími na balvanech.

„Jakmile však odkvetou jarní skalničky, pěnišníky a azalky, už tu moc barev kromě pozdně letních japonských pěnišníků nenajdete,“ usmívá se majitel. „Ale jaro je tu nádherné a já nemusím mít všechno, říká majitel.“

 

Zahradu doplňují zakrslé dřeviny

Na letním a podzimním vyznění zahrady se podílejí především dřeviny. „Sázel jsem především zakrslé konifery, které rostou velmi pomalu, ale navíc je ještě zaštipuju a stříhám. Vysadil jsem i miniaturní borovice, například malokvětou nebo šumavskou blatku, pár jalovců a kromě konifer i japonské javory.

Zahradu ukončuje živý plot ze stříhaného ptačího zobu.  Odstiňuje nepříjemný vítr, který tu často vane.

 

Modelace terénu a spodní voda

„Nedaleko zahrady teče řeka, takže tu máme spodní vodu jen šedesát centimetrů pod povrchem. Proto jsem rovinatý terén nemohl modelovat prohlubněmi,“ vysvětluje majitel. „Místo toho jsem tu a tam na trávníku vytvořil ostrůvky navršené z pěnovce,“ vysvětluje skalničkář. Některé z nich jsou i součástí skalek.

 

Sólo pro lomikámeny a pochybky

Po jedné straně pozemku jsou umístěné skleníky plné sazeniček. Majitel se totiž už před čtyřiceti lety zamiloval do lomikámenů, zejména do skupiny Porophyllum.

To jsou malé bochánkovité kopečky listů, z nichž nakonec vypučí bohaté květy. Pak k nim přibral ještě pochybky (rod Androsace) pocházející z Evropy a Číny, a dionýsie z pohoří Blízkého Východu.

A jak skalničkář rostlinky pocházející z hor pěstuje? Nejlépe opět v korytech, která jsou nezávislá na vlhkosti a složení půdy a dají se individuálně zalévat a stínit podle potřeby. Část koryt kdysi sloužila dávno k napájení dobytka, ale některá si majitel sám vytesal z pískovce.

Obklopeni koryty

Rostou v nich i zakrslé konifery, například tsugy a modříny, ale především lomikámeny, turany a draby. Modrofialovými květy upoutá Jankaea heldreichii, česky plstnatka olympská, která roste jenom na Olympu a je v přírodě čím dál vzácnější.

V korytech rostou i protěže, pochybky, silenky nebo Acantholimon, který má legrační české jméno ježourek.

„Zdaleka ne vždy dodržuji rozdělení rostlin do koryt podle země původu. Na uprázdněné místo zasadím to, co je zrovna připravené k výsadbě, takže se tu vedle sebe sejde třeba balkánský hvozdík s americkým orlíčkem,“ vysvětluje skalničkář.

 

Jak se kříží lomikámeny

„Nic není černobílé a všechno chce svůj fortel,“ říká majitel, který se věnuje i křížení lomikámenů. Snaží se vyšlechtit odolné rostliny vhodné k běžné výsadbě.

„Není problém získat zkřížením semena dvou botanických druhů. Ale pak nastoupí nutnost vybrat ty nejlepší a nejzdatnější křížence. To trvá třeba i deset let.

Teprve pak se novým rostlinám dávají jména. Jeden z mých výpěstků se jmenuje Johann Wolfgang Goethe.“

Text: Radka Borovičková

Foto: Zdeněk Roller