ZAHRADA POD SKALNÍM PŘEVISEM

Skalní zahrada skutečného mistra skalničkáře je ukrytá ve svažitém kamenitém terénu pod bývalým lomem. Najdete tu skalničky ze všech končin světa, mezi nimiž nechybí ani vzácné rostliny ze Skalnatých hor. Na jaře je intenzivně provoněná kvetoucími lýkovci.

Některé partie této zahrady jsou budovány s ohledem na kompozici, jiné jsou věnovány lokalitám, z nichž pocházejí – najdete tu třeba i malé Turecko či Balkán. Očím kolemjdoucích je zahrada dokonale ukrytá: zepředu ji zakrývá fasáda úzkého a poměrně vysokého domu s miniaturní předzahrádkou. Samozřejmě, i ta je koncipovaná jako malá skalková jednohubka – zdobí ji balvany s výsadbou skalniček. Zezadu zahradu hraničí strmý výchoz skály a ze stran terén, který je něco mezi divočinou a strží. Uvidět ji je dovoleno jen vyvoleným, přátelům a zejména obdivovatelům z početného bratrstva našich i zahraničních skalničkářů. Dlužno dodat, že sám majitel hodně cestuje, v obdobích mezi svými výjezdy nechává zahradu samu sobě. Je totiž vysázená tak, aby odolala povětrnosti, a nepotřebuje ani zálivku. Ta by jí podle zkušeného skalničkáře spíše uškodila.

Lýkovce pod skalní hradbou

My jsme měli to štěstí uvidět zahradu v čase jara, v době, kdy ji zkrášlují kvetoucí hořce a zejména lýkovce, které jsou chloubou majitele. Vonící keříky fialových, růžových, nafialovělých a dokonce i žlutých lýkovců jsou zážitek, na který se nezapomíná. Soutěžit s touhle nádherou může jen scenérie zahrady, jíž dávají tvářnost obnažené skály někdejšího lomu. A nejsou to skály ledajaké: každá z nich má svoji tvář: tu připomínající torzo postavy či zvířete, tu pokřivenou tvář dávného mnicha. Mniši právě zde, v karlických skalách, těžili kvalitní kámen, který je kronik patrně i v základech Juditina mostu. Pod skalami je rovinatá platforma, kde lze odpočívat, obhlížet jednotlivé terénní vlny a drobná údolíčka mezi nimi. Pod skalami se totiž v jedné z posledních vývojových fází zahrady kutalo – to proto, aby tu vznikly svahy vhodné jak pro rostliny toužící po chladnější severní straně skalky a naopak. Sama skála je zajímavá nejen svojí strukturou, ale i ornamentální výzdobou z tuhých růžic netřesků, jimiž je porostlá. Až později se dozvídáme, že tato zajímavost je nápad, pochází ze skalničkářské dílny majitele. Malé zavinuté kuličky netřesků a miniaturním kořínkem sám do skalních štěrbin vysazuje, aby ji takto oživil a ozvláštnil.

Byla tu jen kamenitá stráň

Kdysi byla zahrada jen značně zanedbaná kamenitá stráň, zarostlá převáženě náletovými stromy. Vydobýt ji ze země znamenalo spoustu let práce a hodně přemístěných kamenů.

„Dům s kusem stráně koupila před čtyřiceti lety moje matka – to abychom žili na čistém vzduchu – a pomalu ji začínala proměňovat. Nebyla sice skalničkářka, ale k drobným obyvatelkám hor měla vztah – konečně, co jiného by se tu mělo sázet,“ říká současný majitel. „Já jsem pak její dílo převzal a pokračoval v něm. A čím jsme začali? Většinou jsme budovali spořádaně zdola nahoru, ale někdy i zprostředka a dokonce i shora,“ usmívá se. Při budování terénu tohoto druhu se samozřejmě nutně i hodně přesazuje, dostavuje, tedy „dokameňuje“, občas se také něco vyhodí a vykácí.

Výstup „do hor“

Nad strohým kamenným schodištěm, které v úhlu čtyřiceti pěti stupňů stoupá od plošiny dvorečku u horního patra domu, visí jako svérázné fotografické vábničky barevné polštáře rozkvetlých skalniček. Stoupáme po schodišti, rozhlížíme se, natahujeme krk a zakláníme hlavu a jen tušíme jádro zahrady nad námi, které je zdola neviditelné. Zahradu objevujeme doslova krok za krokem: znamená to jeden, dva kroky, rozhlédnout se, zastavit, pokochat se barvami a zase postoupit o kus výše… O pár kroků výš schody přecházejí v úzkou a strmou kamenitou pěšinu, klikatící se ve spirálách stále vzhůru: všude kolem odpočívají v kamenných lůžkách velké a ještě větší balvany rámované drobným štěrkem a obrostlé či pokryté skalničkami a podrostem. Zdá se, jako by to tak bylo odjakživa. Dojem je tak přirozený, že nám to nedá a musíme se zeptat, zdali ty spousty kamene k zahradě patřily stejně jako skála nahoře.

Odpověď je zamítavá. „Kameny jsme si vyhlíželi v blízkém okolí a každoročně jsme sem pár kousků dopravili. Při jejich zvedání a dopravě na zahradu se většinou uplatnila pouze mužská síla. Mám tu kameny „jednomužné“, které jsem instaloval s pomocí pák a podkládání já sám, ty větší jsou už „dvoumužné“ a „třímužné“,“ vysvětluje nám majitel, kterému při stavbě skalek občas pomáhali známí a kamarádi. Když vystoupáme cestičkami až téměř na vrchol, objevujeme ještě jednu přednost zahrady – vyhlídku. Obhlížíme s nadšením panorama Dobřichovic se zvlněným okolím a spolu s majitelem litujeme, že výhled kazí nevzhledná hranatá budova místního hotelu.

Cesta k pěkné skalce

Popsat zdejší výsadbu by znamenalo sestavit předlouhý výčet desítek druhů a podruhů rostlin – k nim samozřejmě patří i dřeviny, konifery i listnáče. „Svoji cestu si každý skalničkář hledá sám,“ míní majitel. „Dnes už se skalka dávno neskládá z kopečku hlíny s tu a tam nakladenými kameny a balvany. Existuje mnoho typů skalek, z nichž nejznámější je klasická stupňovitá skalka, poměrně nedávnou novinkou je skalka vrstevnatá. My skalničkáři jsme totiž v horách pozorovali vrstevnaté skalní výchozy – v nichž jsou kameny členěny na výšku, tedy hranami nahoru. Na tomto principu jsem i já postavil značnou část skalky.“

Co radí sázet pan skalničkář začátečníkům? Pro dobrou zahradní půdu s pískem a se stanovištěm na slunci zvolte klasiku: pochybky, sasanky, huseníky, zvonky, ladoňky, štěničník skalní, modřenec, dobromysl. Pro suchá slunná místa, zpravidla s vápenitým podkladem zas tařici horskou či skalní, trávničky, tařičky, drobné hvozdíky, netřesky, plamenky, koniklec. „Časem dá někdo přednost rozchodníkům, jiný cibulovinám, další si zamiluje hořce a protěže, nebo pochybky, ti kteří rádi cestují, což je i můj případ, se zamilují do rostlin, s nimiž se setkali v horách: třeba na Balkánu, Kavkaze, ale i v asijských, amerických a třeba v i novozélandských horách. I tam naši skalničkáři, kteří mají světové renomé, vyjíždějí za poznáním. Skalničkaření je nejen hobby a čarování s krásou, ale také se díky němu naučíte cizím jazykům, abyste mi mohli svoje výpěstky vyměňovat a poznávat svět.“

Chystáte se budovat skalku?

Doporučujeme přečíst si knihu „Skalky a jejich stavba“ od ing. Vojtěcha Holubce a Oty Vlasáka. Dozvíte se tu, jak se skalka správně začleňuje do prostoru, jak se postupuje při základní úpravě terénu, jaké kameny pro různé typy skalek vybírat, a jak se dopravují. I to, jak se staví skalka z oblých nebo nepravidelných kamenů, z hornin s balvanitou odlučností, z valounů, z vrstevnatých hornin, kvádrů, deskových kamenů, jak se zavádí voda, jak se vedou cestičky apod.
Text. Radka Rollerová

Foto: Zdeněk Roller