Skalka kvete už v předjaří

Nikde jinde na zahradě si tak dobře neuvědomíte sílu slunce, jako na skalce. Na její severní a jižní straně, vzdálené třeba jen metr, rostou docela jiné druhy. A to všechno žije jen ze slunce, vody a vzduchu – půdy mají skalničky pomálu.

Proč se některé rostlinné druhy rozhodly vycestovat vzhůru nad pásmo horských lesů? Mnohé vznikly na okrajích pevninského ledovce, a jak doby ledové pomíjely, uchytily se tyto rostlinky na posledních ostrůvcích chladu na vrcholcích hor. Takovým rostlinkám říkáme glaciální relikty. Jsou velmi choulostivé na ty správné klimatické podmínky. Druhým důvodem, proč šplhat k výšinám, je konkurence. Takzvané extremofilní rostliny se naučily vzdorovat vedru, suchu, větru i mrazu. Naučily se vyžít s minimem živin přímo mezi kameny, s kořeny čerpajícími vodu plnou rozpuštěného vápence nebo naopak kyselou. Extremofilní rostliny zkrátka žijí v takovém prostředí, kde konkurence beznadějně hyne, a toto prostředí je k mání zejména na horách.

Jaro nastupuje

První kvetoucí skalničky se objevují už pod chomáčky sněhu. Jsou to kvítky lomikámenů, zdánlivě křehké a odsouzené k zániku. Jen zdánlivě. Skalka v předjaří ožívá především těmi druhy, které v přírodě na osluněných svazích chytají první ručeje vody z roztátého sněhu, a ty musí ledacos vydržet. Jsou nizoučkého vzrůstu, někdy hustě ochmýřené. Jak pokročí roční období, odkvetou, a buď zmizí z povrchu skalky, nebo si ponechají jen lístky přitisknuté ke kameni. Pak je vystřídají extremofilní druhy prosperující na rozpálených plochách nebo ukrývající se ve stínu severních expozic– to se objeví další cibuloviny, první orlíčky a rozkvetou polštáře floxů, mochen, štěničníků, kosmatců, netřesků a skupinky lewisií. Teď je na ně ještě moc chladno a příliš krátké dny. K průkopníkům jara na skalce bezesporu patří vedle lomikámenů i koniklece, krokusy a primule. Později se k nim přidají hořečky, kosatečky, tařičky nebo osívky, rozkvetou i plazivé vrby. Málokdo to ocení, ale časné jaro je i dobou kvetení některých ostřic.  Všechny tyhle jarní skalničky mívají hluboké a bohatě rozvětvené kořeny nebo cibulky. Oddenky mezi nimi moc nejsou v módě, ty se hodí spíše do kypré půdy. Proto například i skalkové kosatečky mívají na rozdíl od těch velkých záhonových cibulku a ne oddenek.

Jak lomikámen láme skály

Skalničkové lomikámeny jsou vhodné spíše pro zkušenější pěstitele. Rozhodně kolem nich nesmí stát voda, sázíme je tedy do spár na šikmých plochách a kolem rostlinky nasypeme jemné kamínky. Vybereme dostatečně světlé místo, ale bez poledního přímého slunce. Těmto skalničkám také musíme dopřát dostatek proudícího vzduchu – inu, jako na horách. Navzdory jménu vám lomikámen skalku neroztrhá, jeho kořeny jen šikovně využívají všech existujících puklin. Sahají překvapivě hluboko, proto je prakticky nemožné některé rostlinky přesazovat. Staré trsy s dostatkem substrátu kolem je ale rozumné rozdělit a zasadit každou část zvlášť. První lomikámeny se rozvinou během února, ale při vhodném výběru druhů vám další druhy a odrůdy budou postupně nakvétat až do vrcholného léta. Vybírat by se dalo i podle názvů odrůd: chcete pěstovat raději Karla Čapka a Nerudu, nebo Elvise Presleyho s Louisem Armstrongem?

Vyrábíme Alpy

Skalka je víc, než hromada kamení. Dobrou skalku postaví hlavně ten, kdo už prochodil Alpy, Kavkaz nebo Dolomity a všude se pozorně díval, v jakém prostředí tu skalničky rostou. Nestačí jen dívat se, ale také vidět a přemýšlet. S teploměrem v ruce zkoušet, jak se skála rozpálí v poledne a o kolik chladněji je ve stínu pod vyčnívajícím kamenem. Vidět, jak rychle se vsakuje voda nebo jak se na rostlinách sráží rosa. Už od dob první republiky si naši skalničkáři drží evropské, ba světové renomé. Tak si dejme záležet i na naší malé začátečnické skalce a nesázejme na ni nepatřičné druhy, o sádrových trpaslících nemluvě.

Zatímco někteří zahradníci varují před věčným pletím a svlažováním skalky, existuje i „drsná škola“ skalničkářů. Ti tvrdí, že správně založená skalka je téměř bezúdržbová a má na ní růst jen to, co je dost silné k přežití. Jejich skalky kupodivu nejsou pusté, ale kvetou a prosperují. Vše je prý ve výběru druhů, který se musí podřídit existujícím podmínkám – a nikoli naopak. Počítejte pro jistotu s tím, že se skalkou bude spíše více práce než méně a že vám příroda všechny vaše omyly nebo lajdáctví pěkně naservíruje pod nos: „Vidíš, co jsi udělal?“ Ale až vám za rok, dva, pět začne skalka vzkvétat, vyjdete zjara na zahradu a řeknete si – ale je tu krásně!