V botanickém ráji nad Brnem

Jsme na návštěvě v brněnské zahradě meteorologa a skalničkáře Mojmíra Martana. Přes plot vidíme starý sad, tu a tam jehličnany. Jakmile nás majitel provede brankou, uvítá nás svěží trávník, skalka hýřící barvami a bujně kvetoucí šeříky doplněné trvalkami a nižšími keři.

 Na jednom ze zalesněných brněnských kopců je usazená půvabná zahrada plná kontrastů – svahy pod ovocnými stromy jsou zpevněné terasami – mezi stromy jsou tu a tam rozhozené skalky. Z porostu vykukuje bílá meteorologická stanice. Majitel je skalničkář a milovník botanických „špeků“.

„Od mládí jsem propadl skalničkám, a když jsem v roce 1983 dostal možnost koupit si zahradu, vybral jsem si tenhle pozemek, protože je ve svahu a má severní expozici. Soudil jsem, že by se tady skalničkám mělo dařit. Navíc je tu dobře propustná a celkem chudá půda a hodil se mi i dubový les nad zahradou, který sem hází stín.“

Ve svahu plném terásek

„V této lokalitě se dříve pěstovaly ovocné stromy a proslulé byly místní rybízy a angrešty. Předchozí majitelé zahrady tu udělali spoustu terásek a některé záhony vybavili betonovými obrubníky. To všechno jsem se rozhodl ponechat a nechávám dožít i ovocné stromy. Stačí je trochu vytvarovat a jsou užitečné tím, že mým rostlinám dávají stín.“

V botanickém ráji nad Brnem bdivujeme kvetoucí lýkovce, jirnice, třemdavy a božskokvěty na všech těch teráskách a opět se do nás vkrádá pochybnost, jestli opravdu mluvíme se skalničkářem.

„Jistěže se zabývám hlavně skalničkami, na nich jsem začínal. Ale časem jsem rozšířil svoje zájmy i na hajní rostliny a trvalky. Taky si musíte uvědomit, že skalničky jsou většinou drobné a vměstnají se na malý prostor skalky, zatímco tyhle hajní rostliny potřebují široce rozložené listy a proto na zahradě zaberou víc místa než skalničky. Ale to jste ještě neviděli ani skalky, ani ty nejzajímavější hajní druhy.“

Na počátku byla skalka

Pak jsem asi před patnácti lety začal budovat v přední části zahrady malou skalku s jezírkem. A jak už to bývá, pocítil jsem potřebu ji zvětšit. Pak zase. Takže moji hlavní skalku jsem dělal s přestávkami asi pět let a teď jsem ji zrovna ještě rozšířil, zatím bez výsadby.“

Celý kamenitý „areál“ je na jedné straně zakončený strmě spadající stěnou, na opačném konci se jakoby pozvolně zanořuje do trávníku. Uprostřed malé plastové jezírko vytváří vlhčí mikroklima. Zhlíží se v něm mochna, pomněnky a plazivý skalník. Jako materiál se tu uplatnily místní slepence, bohaté na křemen a mírně metamorfované, takže vrstevnaté a tvrdší.

Nezůstalo při tom. O kousek dále pan Martan založil další skalku, ale tentokrát z horniny zvané hadec. Na hadcích skoro nic neroste, ale když už, tak samé velezajímavé rostliny. Stín nad touto partií vytváří stará jabloň, plodící prý krásně žlutá podzimní jablíčka. „Pod tou jabloní je i dešťový stín, takže se tam daří rostlinkám, které nemilují vlhko. Docela jsem pyšný na violku Viola delphinantha pocházející z Olympu nebo na mrazuvzdorný turecký muškát. Tyhle druhy se daří opravdu málokomu,“ neopomenul se pochlubit úspěšný pěstitel.

Baví mne různorodost…

Vůbec první okrasnou dřevinou, kterou sem kdysi pan Martan vysadil, byl pěnišník před chatkou. Doplnil tak prastarý šeřík kvetoucí opodál. Pak se na pozemku objevily borovice černé, potřebné k vytvoření pohyblivého stínu. Posléze přibývaly další dřeviny, všechny něčím zajímavé.

Například tu vidíme sloupovitě rostlý tis, sibiřskou limbu, zajímavě rostlou jedli nebo šeřík Meyerův. V řadě jehličnatých a listnatých keřů lemujících plot se barevně prosazuje zmarlika kanadská. Zjara tu kvete také mandloň. Celý keřový pás doprovází výsadba kakostu krvavého, zlatobýlů, dlužich a konikleců. Pestřejší „živý plot“ nevymyslíte.

Za chatou se rozprostranil krásný javor se stříhanými listy, za jaký by majitelé japonských zahrad dali modré z nebe.

Když jeden starý dřišťálový keř vymrznul a uhynul, majitel jej na zahradě ponechal. Je prý tak krásně porostlý lišejníkem, že už má cenu artefaktu. Stejně tak na uschlé staré třešni ponechal jednu téměř vodorovnou větev, podepřel ji kůlem a hle – jakási přírodní pergola rámující výhled z pohodlného zahradního posezení. Kmen třešně už obepíná břečťan, který posléze ozelení i ponechanou větev.

Botanické nebe na zemi

Mateřídouška tu není skutečná mateřídouška, ale španělský tařičník. Zdánlivý kakost je ve skutečnosti šťavel, podivný keř podobný zakrslým vrbám je bříza Michauxova, kompaktní polštářek nevytvořila námi odhadovaná písečnice, ale horská mařinka. Zkrátka – sbírka pěstovaných druhů je úctyhodná, samý botanický „špek“. A ještě ke všemu vše barevně ladí. Aby ani užitkové rostliny nebyly jen tak ledajaké, najdeme u kůlny na nářadí trsy cibule sibiřské.

Když nás tvůrce zahrady provede i partií s hajními rostlinami, odkryje nám další obzory. Zatímco jeden chomáček skalničky na skalce vypadá dobře, tady by se mělo pracovat s většími porosty. Uplatňují se tu hosty, smilacina hroznovitá připomínající naše konvalinky, a také ozdobné traviny. Ostřice Carex siderosticha se širokými, bíle panašovanými listy pod stromy doslova svítí. To vše doplňují kapradiny a občas keříky lýkovců. Ano, jsme v botanickému ráji!

TEXT:RADKA BOROVIČKOVÁ

FOTO:ZDENĚK ROLLER