Zahrada na selském dvoře
Skalničkám sice nejvíc vyhovují kopečky a stráně, ale když to umíte, můžete jim vykouzlit hory a doly i na rovinatých jihočeských blatech. A dokonce i na dvoře. Chce to ovšem hodně kamení, času a lopoty.
Zatímco sousedům se na dvoře honí drůbež či tu mají v nejlepším případě kus trávníku s několika třešněmi, majitelé tohoto stavení koukají na rozkvetlou skalku. „Je to asi netradiční nápad, ale náš netypický dvorek o velikosti 40 x 10 metrů si přímo říkal o rozčlenění,“ shodují se manželé.
„Původně tu byl klasický hospodářský dvůr, chovali jsme tu králíky, ale pak jsme se rozhodli celý prostor vyčistit a zkrášlit,“ říká majitelka. „Zbourali jsme veškeré přístřešky a kůlny, kterými byl dvůr z velké části zaplněný a obdélníkový pozemek jsme rozdělili na dva rovnoběžné, zhruba stejně široké pruhy.
Část přiléhající k domu je do poloviny vydlážděná betonovými tvárnicemi a v zadní části přechází v trávník. Je tu dost místa pro hry dětí i posezení pod slunečníkem, vešlo se sem i pískoviště a houpačka.
Protipólem trávníku je pruh zahradní s lehce meandrujícími okraji, tak aby se obě části nenuceně prolínaly. Zahradní dílo neobyčejně působivě podtrhuje rám, jímž je polooprýskaná cihlová zeď sousedovy stodoly a zdi, dělící pozemek od sousedova dvora.
Inspirovaly mne Krkonoše
„Zahradničit jsem začala tak, jak asi začíná každý – nějaké ty trvalkové záhony. Až pak jsem začala budovat první skalku,“ vzpomíná majitelka. „Výhodou bylo, že jsem měla spoustu kamenů ze zbouraných zdí, takže jsem je nemusela shánět.“
K opravdovému skalničkaření přivedl Jihočešku až výlet do Krkonoš. „Hory a hlavně horská flóra mne tak uchvátily, že když jsem se vrátila domů, hned jsem se dala do budování. Před třiceti lety to nebylo tak snadné jako dnes, nebyla literatura a i kytky se špatně sháněly, a tak jsem chodila pro rady k jedné paní, která skalku měla. Zahrada na dvoře se rodila po etapách, mnohokrát jsem začínala úplně znova – třeba i svoji chloubu, spárovou skalku jsem třikrát předělávala, než jsem byla spokojená. Její vršek jsem dokončila před čtyřmi lety.“
Nyní je již koncepce zahrady hotová: v přední části je štěrkopískový záhon s výsadbou čarověníků a kamennými koryty, následuje vřesoviště s kyselomilnými rostlinami, včetně azalek, následuje mokřad s jezírkem, na který navazuje spárová skalka. Díky orientaci pozemku se tu daří i stínomilným druhům, vešlo se sem i drobné jezírko připomínající paní domu horské oko.
Skalky a skalní výchozy doplňují konifery, které se musí každoročně zaštipovat, aby nepřerostly a nerozrostly se do šíře. Tu a tam zbylo místo pro štíhlý jalovec, sestřihávaný smrk, kouzelná je třicetiletá borovice schmidka a cypřišky. „Dřeviny sázel manžel, ale moc se jim tu nedaří. V okolí naší vesnice se těžil lignit – stačí zarýt půl metru pod povrch a narazíte na černou hutnou maznici tvrdou jako beton.“
Pěnišníky ve vanách
Majitelka se za pochodu učila, jak kameny i skalničky poskládat tak, aby jejich trsy, polštáře či chomáčky usazené na skalních výchozech vypadaly co nejpřirozeněji. Velkým oříškem byla úprava místní zeminy se zásaditou reakcí na substrát přijatelný pro rostlinky, vyžadující převážně kyselou půdu. „Některé z nich, například lewisie a pěnišníky, potřebovaly speciálně upravenou zem. Vyhloubila jsem tedy pod nimi jámy a ty vyplnila směsí rašeliny, kompostu, písku a zeminy. U těch nejnáročnějších jsem se pojistila – aby se uměle vytvořená půda nemísila s okolím, zakopala jsem pod zem dvě vany, vyplnila je substrátem a jejich okraje zakryla kameny,“ vzpomíná majitelka. U méně náročných rostlinek bylo možné použít místní zeminu, jen trochu promíchanou s pískem a kamínky, aby byla propustnější a rostlinám neuhnívaly krčky.“
Zahrada na dvoře kvete stále
Jako na všech skalkách, které nemají sbírkový charakter, rostou i zde osvědčené druhy skalniček. V době, kdy jsme zahradu navštívili, byly v plném květu hořce. Na nově přebudované zahradní sekvenci ve stylu spárové skalky se vyjímaly velmi autenticky. Vedle nich kvetly modré zběhovce, bochánky floxů a četné, lososově kvetoucí lýkovce, jejích příjemnou vlastností je to, že během roku remontují.
Nejhezčím a nejbarevnějším obdobím na skalce je samozřejmě jaro, ale majitelka myslela i na podzim, kdy na zahrádce vykvétají její oblíbené pozdní druhy hořců.
„Cibuloviny mi moc neříkají, protože se dost rozplevelují, ale ráda mám koniklece,“ glosuje majitelka výsadbu a vede nás ke svoji početné sbírce lilií. Hned vedle nich je kus zahrádky určený jen a jenom lewisím.
Zcela jinak vyhlíží výsadba u jezírka ve střední partii zahrady. Ve vlhku se daří plazivým silenkám a úrazníkům, kvetou tu orseje, turany i koulenky. Jezírko doplňuje nizoučký čilimník, plazivá vrba a líska s kroucenými větvemi.
„Ta je nejkrásnější v zimě, kdy zdobí svými větvemi, a pak na jaře, když je obsypaná jehnědami. Zjara pod lískou vykvetou jaterníky a sasanky, stejné jako ty v lužním lese za vesnicí a my radujeme, že se jim stejně dobře vede i u nás.“
TEXT:RADKA BOROVIČKOVÁ
Foto:ZDENĚK ROLLER
