Zakládáme skalku II. aneb Jak se buduje skalka v rokli

(II. díl seriálu o skalkách a skalničkářích)

Linzmajerovi jsou čeští skalničkáři s tvořivýma rukama. Na svojí zahradě vybudovali hned několik slohově odlišných skalek. Nejpůsobivější z nich je skalka naruby –  má podobu skalnatá rokle. Manželům kromě skalniček učarovaly i jedlovce  – na jejich četné druhy a variety narazíte úplně všude.

 

„Skalky jsme budovali postupně, s první jsme začínali u domu, pak  přibývaly další a další, většina z nich je na obvodě pozemku,“ říkají majitelé. Terén zahrady majitelé místy zvlnili, ve skalkách umístili velké balvany částečně zapuštěné do země, aby výsledek vypadal přirozeně a věrohodně. Vrcholem bylo vybudování horské rokle.

Proměny zahrady

Střed pozemku majitelé zasvětili trávníku se vzrostlým ořešákem, který je dominantou zahrady a také jí dává příjemný stín.
V závěru budování vznikl v dolní části zahrady ostrůvek s hajními rostlinami a pergolou a také jezírko obklopené stromy. Je napájené jen z okapů domů – odtok majitel řešil potrubím skrytým pod zemí.
Jeho hlavním účelem je sloužit jako rezervoár vody a požární nádrž, takže je vybetonované v obdélníkovém půdorysu. Je dost velké na to, aby tu mohly kvést lekníny.

 

Rokle měří dvanáct metrů

Vrcholem bylo vybudování horské rokle. Je zapuštěná do terénu ve střední části pozemku na okraji trávníkové plochy. Technicky jde o výkop, dlouhý asi dvanáct metrů a zhruba tři metry široký, který se směrem dolů zužuje. Stojící člověk se v ní téměř skryje, takže její hloubku odhadujeme na sto šedesát centimetrů.
Stěny jámy majitelé vyskládali robustními omšelými kameny na způsob vrstevnaté skalky. Při její výstavbě se majitelé inspirovali krkonošskou přírodou. Dnem průrvy vede kamenitá, mechem zarostlá pěšina.
Uvnitř rokle se díky její hloubce, orientaci a malému vodnímu zdroji, který tu vyvěrá, ustálilo chladnější mikroklima na způsob „vlčích jam“, které najdete například u Blatné v Krušných horách.
Jak zevnitř, tak zvenku rokle působí velmi autenticky – především díky četným kamenným výchozům z balvanů a výsadbě poléhavých smrků a miniaturních borovic.

 

Jak se buduje skalka v jámě

„Zeminu vykopanou z jámy jsme nerovnoměrně sypali po jejích okrajích tak, že kolem vznikl nepravidelně vysoký val,“ říká majitelka. „Tím se rokle ještě více opticky prohloubila. Následně jsme do svahu ode dna jámy až po vrchol navážky postavili vrstevnatou skalku z kamenů nasbíraných po okrajích polí, na mezích a v okolí obce.“
V závěru rokle je obloukovité ukončení, kde je kameny a štěrkem vyplněná jáma. Do té při větších deštích stéká voda z celé rokle a vsakuje se pod ni. Do rokle lze sestoupit pozvolně klesající kamennou, mechem zarostlou pěšinou. Dramatičnost a autenticitu dodávají rokli četné kamenné výchozy zkonstruované z balvanů a také zakrslé formy smrků a borovic.
Korunou výsadby je bujný porost skalniček – mimořádně vzrostlá je matečnice bochánková, plazivé plaménky, nízké štěničníky, sivutky, lewisie, skalní petrklíče, trávničky a písečnice, dryádky, turany, tařice a mnoho dalších… Výsadbu doplňuje mech, který pomáhá udržovat vlhkost.

 

Osázení rokle a její mikroklima

Vzhledem k hloubce je stěna v závěru (ukončení) rokle chladná a jemně vlhká. Právě tam je nejnižší místo, kde se vytváří tůňka z napršené vody. Na stěnách v nižších partiích rokle rostou chladnomilné rostliny, které směrem vzhůru střídají teplomilné skalničky.
Na horních hranách jsou vysazené rostlinky, z nichž při dešti voda odtéká dolů. To mnohé druhy jako třeba sivutka potřebují. Na okrajových stěnách pod vrcholovými balvany visí bohaté trsy štěničníků a tařice.
Uvnitř rokle se časem ustálilo chladnější mikroklima, podporované drobným vývěrem vody na dně průrvy i její orientací vzhledem ke zdejšímu klimatu.
„Vnitřní stěny rokle nám umožnily vysázet celou škálu skalniček. To proto, že můžeme využít všechny čtyři světové strany a ladit výsadbu podle toho, kolik slunce, stínu a vlhkosti rostliny snesou, i podle toho, jak dlouho u nich po dešti stojí či odtéká voda.“
Horní hrana rokle je postavena z velkých rulových balvanů tak, aby vznikl dojem rozeklanosti. Převládají tu plazivé „kobercové“ druhy, jako například vítod. V lehkém polostínu se také rozmáhají bochánky nízkých trávniček, v suti kvetou hořce Gentiana acaulis.

Nejstarší skalka je u domu

Popsat všechny větší a menší skalky a místečka krášlící zahradu je téměř nemožné – ani jedna není stejná. Nás hned po rokli upoutala skalka u domu: mimo zakrslých jedlovců zde rostou čarověníky, borovice, lýkovce, polštáře mateřídoušky a hvozdíky. Zaujal nás i dub s pichlavými listy, a hned se nám dostalo vysvětlení, že je to americká obdoba těch středomořských. Skalku zdobí zajímavé výpěstky majitelů – mimo jiné i borovice se šedými rašícími výhony, jejíž semena si manželé přivezli z Grand Canyonu. 

Skalka je pozoruhodná i tím, že překrývá sklípek vedle domu. Stačilo jeho stěny odizolovat a navršit na ně jíl, získaný při prohlubování sklepa domu spolu s kameny posbíranými po okolí. „Vršek skalky jsme překryli mělkou vrstvou zeminy a mulčované borové kůry, která se deštěm tolik nesplavuje jako kamínky.
„Na životě je krásné to, že nic není stále stejné a neměnné, pokud ovšem těch změn není příliš mnoho,“ míní majitelka. „I na skalce tak občas některá naše oblíbená rostlina odejde do věčných lovišť, ale zas tu máme místo pro nějakou jinou, která nám přiroste k srdci stejně, jako ta předešlá…“

 

 

 

TEXT: RADKA BOROVIČKOVÁ
FOTO: ZDENĚK ROLLER